07 července 2019
Sedím v kuchyňce a pozoruji provoz na rušných ostravských ulicích. Najednou se proti mně posadí usměvavý tmavovlasý kluk, což mě mírně vyvede z míry. Na tomto patře nikoho neznám a nikdo nezná mě. „Karolína? Prý se mnou chceš mluvit!“ povídá anglicky, když mi podává ruku. „Já jsem Oscar.“ Najednou je mi všechno jasné. Jen před několika okamžiky jsem mluvila s jedním z Oscarových kolegů. Když jsem se zeptala, koho v Tietu musím poznat, Oscarovo jméno padlo okamžitě.
Oscar Sosa González je Senior Database Specialist. V Tietu pracuje už několik let. Mě ale zajímá, jak se do Ostravy vůbec dostal. „Do Ostravy jsem se přestěhoval kvůli lásce,“ svěřuje se. „Žil jsem v Mexico City, ale rozhodl jsem se kvůli vztahu přestěhovat tady do Ostravy. Nevěděl jsem, kde budu pracovat, ale nakonec jsem objevil Tieto. Líbilo se mi, že je to mezinárodní společnost a nebyl tedy problém, že nemluvím česky.“ Ucházel se proto o pozici a po Skype pohovoru dostal práci. Pak už jen sedl na letadlo a přestěhoval se do Ostravy.
Když se zeptám, co se Oscarovi na Ostravě líbí, bez váhání odpoví, že zeleň a MHD. Nevěřícně kroutím hlavou. Ostrava není zrovna vyhlášená pro své životní prostředí. „Když to srovnáš s Mexico City, jsou tady všude stromy a trávníky. A taky je tady bezpečno,“ dodává. Jako holka z malého města se musím smát, ale dávám mu za pravdu. Konec konců na hory to odsud taky není daleko.
Jak naše konverzace plyne, všimnu si, že ač je Oscarova angličtina výborná, občas mu do rozhovoru vklouzne české slovíčko. „Chodím na kurzy češtiny, které Tieto pořádá. Když jsem se sem přestěhoval, moc jsem se neučil, ale teď toho trochu lituju. Už jsem češtinu mohl umět,“ směje se. Přiznává, že češina není vůbec lehká, ale že se snaží. To si ověřím i o pár minut později, kdy kolem nás projde jeden z jeho kolegů a z Oscara vypadne české sprosté slovo. Vzápětí se stydlivě omlouvá. „Sprostá slova mě kolegové učí nejradši,“ směje se. Když se čeští kolegové baví jen mezi sebou, je mu trochu líto, že se nemůže zapojit, ale co se týče práce, s angličtinou si hravě vystačí.
Ale ne všechno je prý v Ostravě tak růžové. Kdo někdy poznal kohokoliv z Jižní či Střední Ameriky, ví, že jídlo je velkou součástí jejich života. A Ostrava prý v tomto oboru zrovna nevyniká. „Jídlo není špatné, ale obchody jsou otevřeny hrozně krátce. Když mám hlad třeba ve dvě ráno, žádný obchod není otevřený,“ zlobí se naoko Oscar. V tom mu musím s úsměvem přitakat. Kdo nechce hranolky ze Stodolní, moc si toho v Ostravě v takovou dobu nekoupí.
Když už se bavíme o Stodolní, ptám se Oscara, kam se chodí bavit. Prozradí mi, že i když rád zajde do klasické hospody, nejradši chodí na setkání s ostatními expaty. „Každý čtvrtek se scházíme a bavíme se o všem možném. Každý je vítaný, atmosféra na našich srazech je docela jiná než v klasické české hospodě. Tam se každý trochu straní. Navíc Češi se moc v angličtině nechtějí bavit.“
S Oscarem se bavíme ještě dlouho. Povídáme si o tom, jak má super pracovní tým i o tom, jak se Tieto za dobu jeho působení změnilo. Nakonec si vyměníme kontakty a rozloučíme se. O pár dní později mluvím s dalším Tieťákem. Když se ho zeptám, jak se do Tieta dostal, odpoví mi, že chodí na čtvrteční setkání s cizinci, kde si procvičuje angličtinu. Prý tam chodí jeden Tieťák, který ho tak trochu naverboval. To už nedokážu skrývat své pobavení, protože vím, že to mohl být jedině Oscar. Oscar, the mexican guy.